Když se dívám, myslím na poezii. Vybavují se mi verše dávno i nedávno čtených básní, ať se jen dívám do krajiny nebo v ní přímo jsem. Po modrém blankytu – chtěl bych tě potkati v lukách – lehká jak kapesník, prostá jak pohlednice – sladká jak střída dalamánku – opustíš-li mne, zahyneš! – proč jdete vadnout na můj sad? – krev syna teče po ní – je mnoho smutku lze ho sbírat – bylo tu však něco krásného co drtí, odvaha a radost z života i smrti – ale tys nad všechny vlasti mi milejší… Ta nejsladší i nejhořčí slova přeměněná ve směs patosu. Díky snaze vymanit se ze skrumáže náhodných veršů zbude jen jeden; do úmoru opakovaný jako mantra znemožňující myšlení. A najednou je ticho. Jsou jen boty těžknoucí od neustále se nabalující jílovité půdy, vítr v korunách ještě neolistěných stromů, barvy.
Když se dívám, myslím na obrazy. Žánrové krajinky, obrazy, které daly stvořit slovo „malebný“, adjektivum označující situaci hodnou zaznamenání pomocí barev a štětců. Obrazy jsou první věc, kterou vidím hned po probuzení, jsou mojí pracovní náplní, jsou pravidelným tématem domácích rozhovorů. Maluje podle mých fotek. Dělám fotografie jako jeho obrazy. Co mě fascinuje v jeho svižných až expresivních tazích je ta osvobozující redukce, která je ale schopna zachytit to nejpodstatnější – impresi. O kolik více půvabu a poezie je v tomhle slově „malebný“, oproti slovu „fotogenický“ (mající „gen“ pro zaznamenání pomocí fotoaparátu),
které je studeně vědecké a směšně racionální. Nemám talent, schopnost, trpělivost a především odvahu vzít do ruky štětec – mým štětcem, mou paletou i plátnem je fotoaparát, tak jako byl kdysi pro Williama Foxe Talbota tužkou přírody.
které je studeně vědecké a směšně racionální. Nemám talent, schopnost, trpělivost a především odvahu vzít do ruky štětec – mým štětcem, mou paletou i plátnem je fotoaparát, tak jako byl kdysi pro Williama Foxe Talbota tužkou přírody.
Když se dívám, myslím na domov. Sny o dalekých krajích postupně přehlušila láska k rodné zemi. Tak jako jsem dřív vydržela hodiny pozorovat oceán či poušť v nekonečné fascinaci, stejné, ne-li větší, vytržení ve mně vyvolávají stíny táhnoucích mraků na poli, sluneční paprsky odrážející se od kůry borovic v lese za rodným městem, vůně deštěm smáčených dlažebních kostek v naší ulici se začínajícím létem.
Nakonec jsem zůstala v srdci tam, kde mi bylo ten půlrok nejlíp, v místě, kde se kolotoč všedních dní a bizarních událostí zastaví, všechny časy se spojí v přítomnost a existuje jen ticho. Broumovská krajina je jakási terra oblita, kraj, který byl dlouhou dobu na okraji zájmu a pro mnoho lidí byl až terrou prohibitou, koncem světa, kam se nechodí a odkud se nikdo živý nevrací. Kdyby to bylo na mně, taky bych se nevrátila. Vystavěla bych si dům ze smutku v tomhle moři červenozemě a kambalám bych neotevírala klidně tisíc let.
