Fenomén zahrad a parků jako míst úniku před světem. Alternativní realita budovaná po staletí. Místa poskytující úlevu, útěchu a soukromí v dobách, kdy nic jako právo na soukromí neexistuje, i v době, v níž se ho dobrovolně vzdáváme. Místa útěku od všedních dní, útočiště unavené duše, kde u vstupu můžeme bez obav odložit svou masku. Ztracený ráj.
Kapesní sen o snění na zasněném místě, v němž mi utíkáš vstříc.
Omamné horko lenivého odpoledne objímá mé znavené tělo stejně jako tvé lačné ruce.
Mezi sluncem a stínem, dráždivým smíchem a šuměním listů, hravou touhou a vážnou myšlenkou hledíš do svého nitra a hledáš cestu ven.
Zvuk gongu sem nepatří, ale přes to tu je - odděluje jednotlivé obrazy jako ve snu. Ale ty věříš, že jsi vzhůru, protože jinak by tvůj život mohl být jen fantazií někoho jiného.
Je ospalý den. Ležím v trávě s očima zavřenýma a svou tvář i tělo labužnicky nastavuji slunečním paprskům. Stébla trávy mě šimrají na kůži a vítr laská mé údy jako ten nejněžnější milenec. Jsem. Nebe se zatáhne, přijde déšť, rozmáčí mě, vsáknu se do půdy. Nejsem. Otevřu oči. Ležím bez hnutí. Jsem sama. Náhle ticho protne křik papoušků a šum jejich letu. Jsem znovuzrozená.
